|
|
Literárně-kulturní exkurze Praha 2010
,,Už
tam budeme?“ ,,Jak dlouho ještě?“ ,,Kam ještě půjdeme?“ ,,Kolikátý kilometr už
šlapeme?“ ,,Kolik
to má schodů?“ Tyto a
jiné podobné otázky zazněly při
poznávací exkurzi do našeho hlavního města
Prahy. Starobylé historické centrum každoročně
navštíví kolem jednoho milionu
návštěvníků zejména z cizích
zemích. Byla by ostuda, kdyby i naši žáci
nepoznali srdce vlasti a její krásy. Jako turisté,
kteří pochází často z dalekých
koutů zeměkoule a poznávají naše památky, i
my jsme se pustili doobjevování
historických míst. Z časových důvodů jsme
navštívili jen ty nejznámější,
ale zato nejkrásnější, ke kterým studenti
měli připraveny krátké referáty se
spoustou zajímavostí.
Ve
výstavním sále Národního muzea
jsme shlédli zajímavou expozici Příběh
planety Země, jejíž celková rozloha činila
neuvěřitelných 900 m2.
Při procházení jsme
se všichni vrátili do dětských let, a to
konkrétně do sedmé třídy ZŠ.
Vyzkoušeli
jsme si, jak jsme zdatní ve znalostech o vesmíru. Při
skládání planet naší
sluneční soustavy se mnozí zapotili. Při zdatném
dupání do země jsme
zjišťovali, zda
budeme zaznamenáni na stupnici Richterovi škály a neméně zajímavý
byl i pohled na plátno, které
zobrazovalo pohled při zemětřesení. Pocit člověka
zažívající zemětřesení umocňovala
i deska, která navozovala nestabilní pocit
chvějící se země. A odpověď na
otázku počtu schodů zní 186. Ano, to je přesný
počet schodů, který jsme zdolali
první den při prohlídce Prašné
brány. Následovala vydatná svačinová a
nákupní pauza
a hurá na orloj, u kterého jsme měli čest potkat i
čestnou delegaci
z magistrálu, proběhnout Karlovo náměstí a
pozdravit sv. Václava na
Václavském náměstí.
Abychom
nebyli ochuzeni ani o kvalitní pražskou kulturu, navštívili jsme představení
Divadla Na Fidlovačce. Představení s názvem Šumař na střeše v podání
takových osobností jako jsou Tomáš
Töpffer, Eliška Balzerová, Ondřej Brousek,
Zuzana Vejvodová, Tereza Bebarová, Anna Remková,
svérázná a osobitá Lilian
Malkina a jiní výborní protagonisté. Myslím, že slovo tradice nám bude znít
v uších dosti dlouho.
Po
spánku, který končil osmou hodinou ranní, jsme pokračovali v poznávání.
Začali jsme mladší sestřičkou Eiffelovy věže, Petřínskou rozhlednou, u které
jsme na vlastní nohy zjistili, že má opravdu
299 schodů. Na Petříně nechyběla
ani recitace Máchova Máje. Rychle ještě skočit kouknout, jak
budeme vypadat,
když budeme hodně papat nebo naopak nepapat a hurá na Pražský hrad, katedrálu
sv.
Víta, Loretu a opět papání, aby nám v IMAXU nepadaly brýle z nosu. A
co by to bylo za návštěvníky Prahy, kdyby zapomněli navštívit slavnou Křižíkovu
fontánu s reprodukcí Vivaldiho Čtvera ročních období.
Blíží
se pomalu poslední ráno ve stověžaté Praze.
Z pokojů je slyšet volání:
,,Ještě nééé!“ ,,Ještě jeden
den!“ ,,Jeďme až zítra.“ Do odjezdu
zbývá několik
hodin a ty musíme samozřejmě využít. Sbalíme věci,
vyklidíme pokoje a rychle
ještě najít židovský hřbitov a nesměl
chybět ani hřbitov velkých českých osobností, mezi které patřil samozřejmě výše
zmiňovaný pan Mácha. Ano, vyrazili jsme na Slavín, který
je umístěn na
Vyšehradě, odkud si zaskákal Šemík
s Horymírem. Opět papání, poslední
koupě suvenýrů
a úprk na hlavní nádraží. Se zatajeným dechem stíháme vlak tak
tak.
Celou
dobu jsme se společně smáli se sluníčkem, zpívali si společně s kytarou
české, ale i ruské hitovky a užívali krásy české metropole. A v duchu si
říkáme: ,,Kdy zas něco tak hezkého uvidím a prožiju?!“
|
|
|
|
