Dne 20. 4. 2011 jsme jeli na výlet do Polska. Na programu byla návštěva koncentračního tábora Osvětim a prohlídka města Krakov.

Sraz jsme měli v 5:50 na vlakovém nádraží v Uherském Hradišti. Já a dvě moje spolužačky jsme byli na místě už dřív a trošku se posilnili před jízdou dobrým jídlem. Postupně se všichni začali scházet. Jela naše třída, což je 4. E, pak ještě 2. DN a kadeřnice. Jako učitelský sbor s námi jela naše třídní, paní učitelka Pavla Ryšková, paní učitelka Jana Štipčáková a paní učitelka Hanka Sovičová.

Autobus přijel něco po 6. hodině a hned se všichni vrhli dovnitř chytnout si nejlepší místo. Naše třída seděla v zadní části autobusu. Ta část byla hodně veselá, zvlášť poslední sedadla, kde jsem seděla já, Ivona Babáčková, Nikola Řešétková, Debora Kintlerová, Jana Kapustová a Denisa Buráňová. Ještě než se autobus vydal na cestu, měli jsme již snězenou část našeho jídla.

Cesta byla velmi zdlouhavá. Do Osvětimi jsme jeli kolem 4 hodin. Po cestě jsme sledovali okolní přírodu, lidi a obchůdky. V jedné vesničce, ještě v Česku, jsme viděli starší paní, jak nedočkavě čeká před obchodem půl hodiny do otevírací doby. Museli jsme se tomu smát a říkali jsme si, jak jsou důchodci stejní. Někteří se při cestě do Polska chtěli trochu prospat, a tak si dali sluchátka s jejich oblíbenou muzikou a uvelebili se do sedaček. Někteří si četli časopisy a někteří jedli své řízečky.

Po příjezdu do Osvětimi jsme si udělali společné foto. Chvilku jsme museli čekat, než se vyřídí potřebné věci pro vstup do koncentračního tábora, a tak někteří šli navštívit místní toalety. Při vstupu do haly jsme dostali sluchátka s přijímačem a pana průvodce, který nás provázel koncentračním táborem. Dostali jsme instrukce jak zprovoznit přijímače. Každý si naladil na přijímači příslušnou stanici. Všude kolem nás byli velké budovy obehnané ostnatým drátem. Viděli jsme spoustu zajímavých fotek, které byli umístěny jak venku tak vevnitř budov, do kterých jsme se chodili dívat. Byli na nich vyobrazeni lidé, kteří byli odváženi do koncentračního tábora. V jedné budově jsme mohli vidět prosklenou dlouhou místnost, ve které byly vlasy lidí, kteří byli dovezeni do tábora. V další místnosti byly stejným způsobem vystaveny také různé protézy, boty, kufry se jmény a daty, kartáčky na zuby, holící štětky a všelijaké hrnce či jiné osobní věci. Působilo to na mě, jako kdyby tam ti lidé pořád byli. Kus z nich tam pořád zůstal. V jedné budově byly fotky lidí, kteří byli přivezeni do tábora. Na pravé straně po vstupu byli kluci a nalevo byli holky. Přibližně po roce, co je přivezli do tábora, umírali. Jedna budova byla určena Čechům a Slovákům.

Pan průvodce nám podal velice výživnou a šťavnatou přednášku o celém koncentračním táboře a jeho přilehlých táborech. Celá prohlídka trvala asi 3 hodiny. Jedinou nevýhodou bylo, že tam bylo moc lidí a my jsme všichni pana průvodce nestíhali. Průvodce pak mluvil o něčem a my jsem nevěděli o čem, protože jsme stáli venku a nemohli se dostat dovnitř. Jinak to bylo velice zajímavé.

Po skončení nás pan průvodce pochválil, že jsme hodné děti a rozloučil se s námi. Než jsme vyšli před celý objekt, odevzdali jsme sluchátka a přijímače. Někteří šli znovu navštívit místní toalety a někteří šli hledat autobus. Nejdřív jsme ho nemohli najít, ale nakonec se našel. Byl až vzadu za dalšími autobusy. Každý už byl vyhládlý po tak náročné prohlídce, a tak každý vybalil svačinu a jedlo se.

Následovala cesta do města Krakóv. Cesta byla dlouhá a ještě k tomu jsme uvízli v zácpě, ale do města jsme dorazili. V Krakově nás prováděl pán, který nám zprostředkoval zájezd. Chodili jsme po památkách a dívali se po okolí. Velice hezké město. Šli jsme i do jednoho kostela. Když jsme vešli dovnitř, stála tam velká řada lidí na zpověď a já se cítila trapně, když jsem musela procházet mezi nimi a oni se na mě tak dívali. Nebylo to moc dobré. Myslím si, že nejenom pro mě, ale i pro více lidí. Když jsme se přišli na velké náměstí, dostali jsme rozchod. Byli tam stánky s různými věcmi a i trhy. Vydali jsme se podívat se na ně. Najednou holky cosi zahlédli kousek mimo na náměstí. Byl tam pán, který byl převlečený za rytíře a vydělával si tak nějaké peníze. Dělal různé vtípky. Holky se s ním i fotily a byl velice roztomilí. Vedle něj stála žena, která byla v černém a měla namalovanou bílou tvář. Ta se nám vůbec nelíbila. Ještě o kousek dál byl chlap, který se vznášel nad podložkou a jenom se opíral o hůl. Já takovým věcem nevěřím, a tak jsme z holkami chtěli, aby slezl zpátky na zem a ukázal nám, jak se tam dostal. Mysleli jsme, že je cizinec a tak jsem mu to ukázala a říkala česky a on na nás začal mluvit česky. Všichni jsme zůstali na něho hledět, ale neudělal to. Někteří si pod něho i lehali, ale nic tam neměl. Muselo v tom být něco jiného. Ještě jsme potkali chodící pivo a museli jsme se s ním vyfotit.

Když jsme procházeli uličkami narazili jsme na obchod s náušnicemi a já si zrovna jedny koupila. Byli jsme i na trzích, ale tam nic nebylo. Bylo to jak u nás.

Po skončení rozchodu jsme se začali scházet na náměstí. Naše paní učitelka si taky něco koupila. Vezla si velkého draka. Učitelský sbor přivezl i panu Holubovi draka, ale malinkého a hezkého. Když jsme se sešli všichni, vyrazili jsme k autobusu. Po cestě jsme udělali ještě nějaké fotky. Když jsme přišli k autobusu, každý byl rád, že si mohl sednout, a že už se pojede domů.

Při cestě domů už byl každý unavený. Někteří spali, někteří poslouchali písničky, a někteří jedli. Cesta byla velice dlouhá a už se chtělo holkám na záchod. Vyslali jsme posla, aby sdělil paní učitelce, že potřebujeme na záchod  a na vzduch. Posel se vrátil a říkal, že někteří chtějí stihnout poslední autobus z Hradiště. Naše celá třída se začala dohadovat, kdo chce stihnout ten autobus, když se řeklo, že se přijede až v 11 hodin a autobus jede 22:40. Rozjela se velká a hlučná debata. Někteří už to fakt nemohli vydržet, ale pan řidič ne a ne zastavit. Když už Nikola křičela přes celý autobus, ať zastaví, že se jim chce opravdu na záchod, tak jsme byli označeni za malé děti. Raději za námi přišla dozadu paní učitelka třídní, aby nás uklidnila. Nakonec pan řidič zastavil někde na parkovišti a holky vyletěli do tmy. Pak už každému bylo líp. Zbytek cesty jsme, naše třída, vedli debatu posledním zvonění. V 11 hodin jsme byli v Uherském Hradišti. Všichni byli rádi, že už jsme doma. Každý se těšil na sprchu a postel. Rozloučili jsme se a každý se vydal k domovu.

                                                                                                                                                             Ivona Babáčková

                                                                                                                                                             studentka 4.E